SVĚTY NA POKRAČOVÁNÍ. ROZBOR MOŽNOSTÍ SERIÁLOVÉHO VYPRÁVĚNÍ
Radomír D. Kokeš (Praha: Akropolis, 2016)
RESUMÉ
Monografická kniha Světy na pokračování. Rozbor možností seriálového vyprávění vychází z předpokladu, že fikční příběhy vyprávěné na pokračování tvoří dlouhodobě součást bezmála každodenní zkušenosti s narativním uměním – a usiluje na příkladu televizních seriálů nabídnout takový myšlenkový rámec, takové badatelské předpoklady a takové rozborné nástroje, abychom mohli fenomén fikce na pokračování popsat, poznat a vysvětlit.
Výzkumné stanovisko knihy představuje poetika seriálové fikce, která chce za prvé poskytnout systémové vysvětlení seriálové fikce, za druhé postihnout rozmanitost uměleckých možností seriálového vyprávění a za třetí nabídnout nástroje pro analýzu konkrétních seriálových děl.
Naplnění prvního a druhého z těchto cílů slouží původní koncepce seriality, jež v případě třetího z cílů tvoří toliko pozadí pro analytické hypotézy. Nabízená poetika seriálové fikce předpokládá přítomnost časoprostoru postupně utvářeného dílem v interakci s divákem. Nazývá jej fikční makrosvětem – a vyprávěné příběhy se dějí v jeho podmínkách a souvislostech. Každá epizoda seriálu tvoří epizodní svět a serialitou se označuje právě vztah mezi stavem věcí v makrosvětě na konci epizody stávající a stavem věcí v makrosvětě na konci epizody předcházející. V závislosti na stupni vzájemného propojení a způsobu vztahování se fikčních postav kniha navrhla typologii seriality, jež má být kategorizací funkční a heuristickou, nikoli však substantivní.
(1) V oddělené serialitě stav věcí na konci epizody stávající nesdílí se stavem věcí na konci epizody předcházející žádné fikční postavy (např. The Twilight Zone, 1959-1964; Dobrodružství kriminalistiky, 1989-1993; viz S01).
(2) V serialitě nenávazné epizoda stávající sdílí nejméně jednu fikční postavu se stavem makrosvěta na konci epizody předcházející, aniž by však v rovině narativní příčinnosti byly tyto epizodní světy jakkoli otevřeně propojeny (např. Columbo, 1968-2003; viz S02).
(3) V typu polonávazné seriality představují epizodní světy poměrně uzavřené vyprávěcí celky, ale zároveň nejméně jedna příčinně propojená řada událostí pokračuje do stavu věcí epizody stávající (např. většina epizod Dr. House, 2004-2012; viz S03).
(4) V návazné serialitě převládá lineární příčinné propojování epizodních světů na více úrovních (např. Nemocnice na kraji města, 1977-1981; většina epizod Dallasu, 1978-1991; Stranger Things, 2016-?; viz S04).
(5) A nakonec, typ rozrušující seriality problematizuje dosavadní přímočaré uspořádání epizodních světů. Spíše než jejich řadu totiž vytváří síť vztahů mezi fikčními prvky v obou stavech věcí makrosvěta, v níž se dosud platící stav věcí v makrosvětě přepisuje či zpětně upravuje (např. Arabela, 1980-1981; Za rozbřesku, 2006; Ztraceni, 2004-2010; viz S05).
Výklad Světů na pokračování je uspořádán do tří oddílů, přičemž základem pro všechny z nich se stala mnohaletá analýza vzorku asi čtyř stovek seriálů z různých zemí a různých období:
1. SERIALITA JAKO SOUSTAVA
První oddíl knihy usiluje o systémové vysvětlení seriality, přičemž využívá zmíněnou pětici typů shora dolů a v těchto souvislostech postihuje způsoby zprostředkování informací (osnova vyprávění) a otázky identifikace fikčních entit napříč epizodami (aranžmá fikčního makrosvěta). Oba tyto aspekty se nakonec ukazují jako funkčně souvztažné a odhalující logičnost vnitřního uspořádání seriality coby zvláštního způsobu fikční reprezentace. První oddíl knihy představuje teoreticko-deskriptivní dimenzi poetiky seriálové fikce. Jeho výklad se v teoretickém rámci zabývá vztahem seriality, přičemž řeší problém jeho systémových proměn a usiluje o výstižnost.
2. SERIALITA JAKO REJSTŘÍK MOŽNOSTÍ
Druhý oddíl knihy zkoumá rozmanitost možností seriálového vyprávění, pročež k typům seriality přistupuje naopak od materiálu zdola nahoru, když se ptá po upřednostňovaných rejstřících uměleckých řešení – a to v typech seriality i v krimiseriálu coby modu fikční světatvorby. Zkoumá v těchto souvislostech zaprvé proces vyprávění, a to skrze originální tázací model analýzy díla, který se na rozdíl od jiných naratologických modelů neodvíjí od znalosti jeho celku, již v případě seriálového díla nelze předpokládat. Zadruhé se druhý oddíl knihy soustřeďuje na dynamiku fikčního makrosvěta, již vysvětluje skrze originální kompozitní model, který chápe fikční makrosvět jako dynamickou interakci různých oblastí makrosvěta (mikrosvětů a subsvětů), skrze kterou lze vysvětlovat jeho dění. Druhý oddíl knihy představuje deskriptivně-analytickou dimenzi poetiky seriálové fikce. V tvůrčím rámci se zabývá uměním seriality, klade si otázky spojené s rejstříky preferovaných uměleckých řešení a usiluje o plodné zachycení pole možností.
3. SERIALITA JAKO ANALYTICKÉ POZADÍ
Závěrečný analytický oddíl knihy vyžadoval naopak potlačení typů seriality z popředí výzkumného zájmu. Navzdory jejich deskriptivní nápomocnosti jsou totiž pro pružný rozbor příliš omezujícím souborem kategorií, nehledě na skutečnost, že jedno dílo často střídavě v různých vzorcích využívá řadu typů seriality. Do popředí se ve třetím oddílu knihy dostávají nástroje, jež dosud tvořily pouze rámec výkladu (osnova vyprávění, aranžmá fikčního makrosvěta, tázací model procesu vyprávění, kompozitní model dynamiky makrosvěta) či jeho pomocné kategorie (kulturní encyklopedie, pohroužené diváctví a analytické diváctví). Poslední dvojice kapitol usiluje o maximální estetickou citlivost vůči zkoumaným dílům s co největší měrou nabídnutých vysvětlení. Rozbor seriálu 24 hodin (2001-2010) se dotazuje, jakými taktikami dosahuje napříč velmi složitým systémem vyprávění přehlednosti a srozumitelnosti, přičemž dílo zasazuje do souvislostí komplexních seriálů i do souvislostí akčních filmů pohybu. Závěrečná analýza Mr. Beana (1989-1995) pak odpovídá i na obecnější otázku, nakolik lze systémovému rozboru vyprávění a makrosvěta podrobit taková seriálová díla, jež jako by představovala pouze sledy poměrně samostatných skečů. Třetí oddíl knihy představuje analytickou dimenzi poetiky seriálové fikce. V estetickém rámci si klade otázky spojené s explanativními možnostmi rozboru konkrétních seriálových děl, přičemž usiluje o maximální přizpůsobivost k jejich umělecké nezaměnitelnosti.
V souvislosti s trojicí rozličných, ale současně souvisejících cílů se jednotlivé oddíly Světů na pokračování plynule rozvíjejí i proměňují – aby na formulované otázky nacházely takové odpovědi, které budou v souladu s jednotlivými dimenzemi poetiky seriálové fikce výstižné, zpřehledňující nebo esteticky citlivé.